Články:
Rozhovor týdne - Václav HOMOLKA, herec, podnikatel
(14. 06. 2010, 16:07)
Čtenáři mých předchozích příběhů se se jménem VÁCLAVA HOMOLKY setkali již několikrát. Důvodem, proč se právě k němu stále vracím, je skutečnost, že vede život tak hektický, plný zvratů, kdy každým rokem přichází s tolika náměty, že by byl hřích je v našem vyprávění nevyužít. Další z našich setkání se uskutečnilo po uvedení nového filmu režiséra Ivana Vojnára „Cinemoterapie“ do kin. A právě v tomto celovečerním dokumentárním filmu je Václavu Homolkovi, jeho životnímu příběhu, věnován nemalý prostor.
Pro ty, kteří neměli příležitost seznámit se s Václavem Homolkou v některé z mých předchozích knížek, přináším dnes alespoň stručný výčet toho nejzajímavějšího.
Dnes žijete u Mladé Boleslavi, ale byla doba, kdy jste byl doma v Praze, kam se dnes často vracíte.
V roce 1965 jsem se s rodiči přistěhoval do Prahy – Nuslí. Tam jsme dostali nový byt – sice krásný, ale pro naši šestičlennou rodinu poněkud malý. Kromě rodičů a mě
v něm byli i další mí sourozenci – sestry Jaroslava a Maruška a bratr Miloš. Byt byl pro nás obzvláště malý, protože tatínek, který byl loutkoherec, potřeboval prostor, kde by mohl renovovat a malovat loutky, takže jednu místnost si zabral pro sebe jako pracovnu a druhá musela vystačit nám všem. Starost o nás padala především na maminku.
Vždycky jsme netrpělivě očekávali jaro, kdy divadlo vyráželo z Prahy na cesty.
S tátou jsem jezdil já. Jezdili jsme po celé republice a vždy jsme se na jednom místě zdrželi týden. Každý týden to pro mě znamenalo cestovat autem, ale hlavně chodit týden co týden do jiné školy a když se mi podařilo v té krátké době získat nové kamarády, hned jsem je zase opouštěl, což bylo pro mě velmi smutné.
Když tatínek viděl, že maminku to v práci, kterou dělá, moc nebaví a sestra byla stejně stará jako já, když jsem s divadlem po tátově boku začínal, rozrostl se herecký soubor našeho divadla o dva nové členy – maminku
a sestru. A já si pomalu na tento styl kočovného života začal zvykat. Vždy, když mi skončila škola, spěchal jsem, abych tatínkovi pomohl divadlo stavět. Měl
z mého zájmu velikou radost a také já se nemohl dočkat, až skončí vyučování a budeme spolu. Po čase se mi tatínek svěřil, že bych jednou mohl pokračovat v jeho práci a divadlo provozovat, až se on na to nebude už cítit. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak jsem v jeho divadle začínal. Hned napoprvé se mi stalo, že mi loutka vyklouzla z rukou a spadla do jeviště. Tatínek okamžitě zareagoval a mou nešikovnost „zahrál do autu“, takže to vyznělo, jako by to patřilo do děje představení. Já byl z toho ale hrozně smutný a když jsem viděl zklamání
v tátově tváři, v duchu jsem si říkal, že se něco podobného již nesmí opakovat.
Jak dlouho jste vlastně s divadlem jezdili a proč nakonec skončilo? Bylo to kvůli nedostatku diváků?
To rozhodně ne. Publika jsme měli na každé „štaci“ dost. A to nejenom
z řad dětí, ale i dospělých, kteří je, vedeni zvědavostí a možná i přáním vrátit se na chvíli do dětských let, provázeli. Ale pak došlo k tomu, že tatínek náhle onemocněl a zemřel. Mě v té době bylo patnáct let. A jeho smrtí vlastně skončilo jediné české loutkové divadlo Homolků. Byl jsem z toho špatný a přemýšlel, co bude dál. Kočovný styl života se mi zalíbil a tak jsem přemýšlel, jak to udělat, aby vše pokračovalo ve starých kolejích dál. Když jsem si o tom promluvil s maminkou, přiznala, že i ona by ráda pokračovala dál, ale že se bojí, že to sami ve třech nezvládneme. A tak nakonec společný verdikt, z něhož jsem, byl smutný a v duchu ho bral jako nepřijatelný, zněl: “Divadlo a vše, co k němu patří, se prodá“. A na celou naši divadelní éru mi zbyly jen zažloutlé fotografie a po tolika letech kupodivu stále živé vzpomínky.
Stále jsem se nemohl smířit s myšlenkou, že je
s mým divadelnictvím konec a přemýšlel, jak se k nějakému divadlu, tentokráte s živými herci, dostat. Když se mi to nedařilo, chtěl jsem to zkusit u filmu. Ani zde mi štěstí nepřálo a tak mi nezbylo, než nastoupit do zaměstnání. To jsem našel v mladoboleslavské Škodovce, kde jsem pracoval asi pět let. Do chvíle, než mi kamarád při cestě do zaměstnání řekl, že Česká televize hledá do jednoho filmu herce.
Co následovalo – přihlásil jste se do konkurzu?
Ano. A byl jsem mezi šesti stovkami uchazečů vybrán do filmu Yentl. Řekl bych, že to byl první krůček na mé cestě k filmu. Když jsem pak po čase navštívil Hudební divadlo Karlín, seznámil jsem se a posléze i spřátelil se zpěvákem a hercem Bohušem Matušem, který mi nabídl možnost zahrát si s ním v hudebním klipu „Sex, prachy, chlast“. Časem jsme natočili ještě další klipy. Při těchto, ale i dalších příležitostech jsem se jeho zásluhou – ale konečně i vaším prostřednictvím, seznamoval s řadou dalších umělců a zajímavých osobností z řad herců, zpěváků, právníků i politiků. Například se známým právníkem Josefem Lžičařem, režiséry F.A. Brabcem, Ivanem Vojnárem, Tomášem Vorlem, Zdeňkem Troškou a Filipem Renčem, moderátorkou Lucií Borhyovou, hercem Jiřím Krytinářem, malířem Jiřím Valešem, zpěváky Michalem Davidem, Ivetou Bartošovou, Karlem Gottem a Danielem Hůlkou a mnoha dalšími. Někteří z nich se časem stali i mými přáteli.....
celý rohovor naleznete tento týden v deníku Inzert Expres nebo na naší Facebook stránce: http://www.facebook.com/#!/INZERT.EXPRES?ref=sgm
[ zpět ]
